kapitola VIII.

Příběhy všedních dnů

Zápisky zpravodajky CHS Dunbar Moravia

Milý čtenáři,

je tu podzim s dlouhými večery, které se Vám budu snažit zpestřit několika příhodami, které pro Vás sepíše moje Majda. Předávám jí tímto zpravodajskou židli a pero a může se pustit do psaní.

   Děkuji Berče za důvěru a budu se snažit sepsat dvě příhody přesně, tak jak se odehrály.

První z nich se stala při večerní procházce, kterou jsme absolvovaly po místních stezkách v naší čtvrti. Jelikož část cest je ve večerních hodinách méně frekventovaná, učím Berču chodit po chodníku na volno. Berča si pak nese v tlamě vodítko a nese se jako dáma, ale jak mile jí něco zaujme, tak do té doby se z nejposlušnějšího psa obratem stává zlobr.

 Tak pěkně krok za krokem. Šly jsme po chodníku, když na  proti přes ulici v jednom domku, který právě opravují, se začal ozývat nějaký zvuk podobající se vrtání. Tato souhra náhod byla pro Berču impulsem jít se podívat. A tak i přes můj výslovný zákaz si to nejkratší cestou s rychlostí blesku šinula k domku. Důležitou informací v této příhodě je, že na okraji silnice stála dvě auta, jedno osobní a druhé tranzit, mezi nimiž byla dostatečná mezera, pro průchod.Berča běžela na druhou stranu až za tranzitem a když u domku zjistila, že to tam není tak zajímavé, rozhodla se vrátit k paničce úplně stejnou trasou. Ovšem to já jsem už vyšla mezi auty na silnici pro případ, že by jelo nějaké auto, takže jsem Berče zmizela z dohledu, když se vrátila. Začala zmateně pobíhat po chodníku sem a tam celá vyplašená a vyděšená, že jsem jí někam zmizela. Chvíli jsem jí tak nechala pobíhat, spíš proto, abych ji malinko potrestala, za to že neposlechla. Dlouho jsem to nevydržela, navíc se blížili po chodníku lidé na procházce a tak jsme na ni zavolala. Když Berča uslyšela můj hlas, rozzářila se jí její kukadla radostí, že mě vidí. Samozřejmě jsem jí domlouvala, že tak se hodný pejsek nechová. Celou cestu domů se pak držela mé nohy jako klíště a nehnula se na krok. Doufala jsme naivně, že si aspoň v nejbližších dnech bude Berča svoji paničku hlídat, ale šíleně jsem se zmýlila. Takže už druhý den opět řádila jako černá ruka.

 Druhá příhoda se naopak stala brzy ráno před odjezdem do práce. Ranní vycházku jsme tentokrát přesunuly na naši malou okrasnou zahrádku u našeho domu. Z počátku vše probíhalo jako obvykle,Berča udělala své potřeby a začala pobíhat mezi tújemi a dalšími křovisky. V době, kdy jsem ještě prováděla úklid po ranním venčení, začala Berča štěkat, tak jsem jí tlumeným hlasem okřikla, ale ona znovu začala štěkat a to jsem už tušila, že máme na zahradě zase kamaráda ježka. Když jsme uklidila, šla jsme se podívat, kde jej našla. Nestačila jsme se, ale divit, protože jsem viděla ježka i Berču, ale na druhé straně plotu v sousedově zahradě. Byla jsem z toho tak v šoku, že jsme nebyla schopna zjistit, jak se tam dostala. Nakonec jsem usoudila, že musela plot podlézt, jelikož kdyby náhodou přeskočila, tak by plot vypadal jinak. Musela by totiž po něm napřed šplhat. Tak jsme jí opět tlumeným hlasem, vyzívala, aby se vrátila, ale ježek byl zajímavější a znovu taky zvítězil duch zlobra. Nakonec jsem to vzdala a jak jsem za šla za roh garáže, proběhla znovu na naši zahradu. Když jsem se jí snažila odchytit, že už půjdeme domů, tak se znovu rozhodla navštívit zahradu sousedů, toto se opakovalo ještě jednou. Pak jsem to vzdala, nemohla jsem v šest ráno na ni dostatečně zvýšit hlas a tak si se mnou dělala, co chtěla. Když se mi podařilo nakonec Berču zpacifikovat, samozřejmě po důsledné výchovné lekci, vrátily jsme se do bytu a já pak mohla konečně odjet do práce. Ještě, že chodíme na ranní venčení v dostatečném předstihu, jinak bych přijela do práce pozdě.

 Jako přídavek ještě jedna příhoda z návštěvy u brášky Byddyho u Jarošů. Když si Jarošovi pořídili k Baddymu fundláckou holčičí slečnu Artemis, nedalo mi to a musela jsem se na ní jet podívat, zvlášť když jsem zjistila, že je to štěně od Feebe jejímž páníčkem je Igor. Na návštěvu jsem vzala i Biancu. Když jsme dorazily z asi víc jak hodinovým zpožděním, jelikož jsme měly nepříjemnou nehodu s autem  ( je to na delší povídání, ale v podstatě šlo o špatné načerpání pohonných hmot obsluhou benzinky), já si užila pomazlení s Temi a Berča, Baddy a Bianca si zahráli na honěnou. Když je setmělo Temi si našla místečko v prádelně a sourozenci z CHS Dunbar Moravia zůstali na dvorku a já jsem zašla na kafíčko a pokec. Najednou zdola volá babič, že nějaký chlupáč je v předzahrádce. Valila  jsme dolů, a co myslíte? Jo jo byla to Berča, která přeskočila plotek. Plotek totiž odděluje předzahrádku od dvorku. Berču jsem dala na dvorek, ale sotva jsem zavřela prosklené dveře Berča znovu přeskočila. Musela jsem si zajít ještě pro bundu, ale po návratu na dvorek nestačila jsem se divit. V předzahrádce už byli všichni tři a obě baby si daly noční lázeň v rybníčku s lekníny. Baddy to pozoroval z uctivé vzdálenosti, protože on ví, že do rybníčku se nesmí. Protože v té době mrzlo i přes noc, musela jsme holky při příjezdu domů vytřít a pustit je do chodby, aby uschly a nezmrzly nám pak venku.

   Jak jste se právě dočetli je u nás pořád veselo a opravdu se nenudíme. Naše chlupaté kuličky nás denně překvapí svou energií a vynalézavostí ve svých lumpárnách, nemít je, bylo by nám smutno a tak doufám, že s Berčou zažijeme spoustu dalších příběhů, o které se rády zase někdy s Vámi podělíme.

Pro tuto chvíli je to od nás vše a na další setkání s Vámi se těší   

                                                  Vaše nová dopisovatelka z hanácké metropole                                                          

                                                                                     Berenica a pro tentokrát i Majda